Zde publikujeme zajímavé dotazy a odpovědi, které mohou obohatit naše i Vaše zkušenosti s akustickými přístroji. Dotazy zasílejte na e-mail tazatelna@audio-hodas.cz nebo použijte následující formulář. Pokud máte dotaz týkající se našich služeb nebo nabídky reproduktorových soustav v bazaru či galerii, pak prosím použijte náš standardní kontaktní formulář!

Na této stránce najdete odpovědi na dotazy, které se velmi často opakují. Některé Vaše dotazy inspirovaly napsání samostatného článku, věnovaného danému tématu. Avšak pokud Váš dotaz zašlete e-mailem nebo ve formuláři vyplníte adresu v kolonce e-mail, abych Vás mohl zpětně kontaktovat, pak se budu snažit odpovědět na každou Vaši otázku týkající se akustiky.

Hoďas

• Jak provozovat zvukovou aparaturu, aby její zvuk byl optimální? Jak s tím souvisí její životnost?
• Na Vašem webu jsem se dočetl o basreflexu a chci se zeptat, zda není reproduktor bez něj příliš tlumen - resp. jestli neovlivňuje podtlak a následný přetlak při pohybu membrány v bedně hlasitost či frekvence?
• Vybudí slabý zesilovač dostatečně reproduktorové soustavy s velkým výkonem?
• Mohl byste dodat nebo vyrobit některé části kmitacího systému reproduktoru?
• Mám reproduktory TVM s impedancí 8 Ohmů, mohl by jste mi navrhnout výhybku?
• Je možné, aby frekvenční charakteristika soustavy byla dokonale vyrovnaná?
• Je možné trvale ucpat basreflexový otvor aniž by se zničila reprosoustava? Jaké to má důsledky?
• Co můžeme slyšet u tweeteru s rozsahem 4 až 40 kHz?
• Co si myslíte koaxiálních reproduktorech například Tannoy?
• Jaká je kvalita a výdrž páskových výškových reproduktorů ve srovnání s běžnými kalotovými reproduktory?
• Jaké vodiče mám zvolit pro připojení reproduktorových soustav?
• Jaký mají smysl extrémně silné a drahé připojovací vodiče z vysoce čistých kovů pro připojení reprosoustav?
• U reproduktorových kabelů výrobci uvádějí tři veličiny: odpor, indukčnost a kapacitu. Jaké hodnoty jsou nejlepší?
• Co je lepší: přímý poslech hudební skupiny, nebo studiová nahrávka?
• Jaké reproduktory mají nejlepší účinnost?
• Jak velkou ozvučnici mám zvolit?
• Jakou impedanci mají mít reproduktorové soustavy?
• Jak funguje subwoofer?
• Jaký vliv má subwoofer na celkovou kvalitu zvukové aparatury?
• Proč se u všech formátů ozvučení používá vždy jen jeden subwoofer?
• Jak vypadá ideální poslech se subwooferem?
• Jaký je hlavní rozdíl mezi uzavřenou a basreflexovou ozvučnicí?
• Co je principem basreflexové ozvučnice?
• Co znamená zkratka PA?

Tento článek je převážně o poslechu a pocitech. Může být inspirací pro posluchače, kteří se svou aparaturou nejsou úplně spokojení a neví přesně proč.

Nové zvukové aparatury potřebují určitý čas, než se dostanou do kondice. Nejenom reproduktory, i zesilovač se musí „naučit“ hrát. Dokonce bych řekl, že se zesilovač potřebuje s danými reproduktory sehrát. Nový zesilovač nemívá valnou dynamiku a do basů se mu moc nechce. Když zesilovač uvedete poprvé do provozu, tak se jeho chladiče citelně hřejí, po padesáti hodinách při stejném výkonu jsou jenom vlažné. Podobně se chová i zesilovač, který dlouhou dobu nehrál. Elektronicky je režim v zesilovači konstruktérsky naladěný na zahřátý, vykompenzovaný, formovaný stav. To je jeden z několika důvodů, proč nedoporučuji, aby nový, nebo dlouho nehraný zesilovač byl po spuštění zatížen na plný výkon. Tato určitá nedokonalost je způsobena tím, že elektrolytické kondenzátory v zesilovači se určitý čas formují, než se dostanou do kondice (může se měnit jejich kapacita a rychlost reakce). Polovodičové součástky v návaznosti na tento stav potřebují také určitý čas, než se ustálí a jejich režim bude správně naladěn (může docházet k fyzikálním změnám na rozhraních PN). Proto zákazníkům doporučuji, aby si naladili nějakou stanici na VKV a pokud to nebude někoho rušit, nechali aparaturu tiše ševelit i přes noc. Někdo se obává velké spotřeby energie, ale skutečný odběr v tomto režimu bývá u běžné aparatury přibližně 10 až 15 W. Moje zkušenost je taková, že aktivní subwoofery potřebují tak čtrnáct dnů nepřetržitého hraní, aby začali hrát plnohodnotně. Koncové a integrované zesilovače se chovají podobně. Důležité je vědět, že i když je zesilovač již rozehraný, tak začíná optimálně hrát až tak po hodině, po zapnutí. To je doba, kterou zesilovač potřebuje, aby se zahřál, a jeho elektrické obvody ustálili.

Vaše nové reproduktory se také budou v čase zlepšovat. Provedl jsem následující test. Vzal jsem nový reproduktor a připojil ho ke zdroji signálu, jehož výkon představoval padesát procent jeho zatížitelnosti. Po dvou minutách jsem ho odpojil a změřil jeho jmenovitou impedanci. Byla 16 Ohmů. Tento reproduktor jsem nechal běžně hrát přibližně 200 hodin a test jsem opakoval. Jeho impedance byla shodná s technickou dokumentací, naměřil jsem jmenovitých 8 Ohmů. Z tohoto testu vyplývá několik zajímavých poznatků. Nové reproduktory při stejném výkonu odebírají více energie ze zesilovače než rozehrané. Jejich cívky se více hřejí a to se projeví zvýšenou jmenovitou impedancí. Z toho je zřejmé, že nový reproduktor není vhodné zatěžovat na plný výkon, může se snadno spálit. Druhý poznatek je ten, že když dochází k větším ztrátám energie, nemůže reproduktor hrát tak přesně, jak by mohl. Část unikátního signálu z koncových stupňů zesilovače se přeměňuje na teplo. To se projeví ztrátou dynamiky, u basových reproduktorů neochotou jít k nízkým kmitočtům, výškové a středobasové reproduktory hrají slaběji a bez detailů. Tyto jevy jsou způsobené tím, že závěsy membrán u reproduktoru, se musí „rozhýbat“. Závěsy jsou vlastně speciální pružiny s tlumivým účinkem. Vyrobené jsou z gumy a plastů, a proto se počítá s tím, že se jejich vlastnosti budou měnit. Rozehráním se jejich vlastnosti změní do správných parametrů. Doba, kterou reproduktory potřebují na to, aby se dostaly do kondice, je individuální. Trocha zjednodušeně platí pravidlo, že čím déle reproduktory hrají, tím je jejich zvuk lepší. Z hlediska životnosti existuje určitá hranice, která nezávisí na počtu odehraných hodin, ale na stáří reproduktorů, je to asi deset až dvacet let. Po této době mohou závěsy membrán a membrány změnit svoje vlastnosti (začnou být málo tuhé) a magnety mohou zeslábnout.

Když si koupíte novou aparaturu, tak ze začátku je vhodné ji zatěžovat nejvýše jen na třetinu výkonu. Jsou i rozehrávací programy, ale ty zrychlí oživení aparatury jen málo, rozhodující je odehraný čas, jde o stovky hodin a nejlépe nepřetržitě. Milovník věrného poslechu, který spustí aparaturu, přehraje si jedno CD a potom ji vypne, se nikdy nedoví, jak jeho aparatura ve skutečnosti hraje. Zvukové aparatury jsou formulované v podstatě na trvalý provoz. Občasné spuštění jim neumožní dostat se do kondice. Pro dobrou reprodukci je nutné, aby celý systém zesilovače najel a mohl se tepelně a elektricky ustálit. Reproduktory musí mít závěsy „rozcvičené“. Když potom aparaturu dlouho nepoužíváte, tak vám prostě jaksi „zvadne“ a je nutné ji rozehrát znovu.

Je dobré vědět, že časté vypínání a zapínání aparatury může negativně ovlivnit její životnost. Proto když chcete se chvíli věnovat něčemu jinému, než poslechu je lepší aparaturu jenom ztlumit.

Je tu i jev, který neumím úplně fyzikálně vysvětlit, když propojím již rozehraný zesilovač s rozehranými reproduktory, které spolu nikdy nehrály, mám pocit, že trvá určitou dobu, než je projev plnohodnotný. Možnosti vysvětlení bych hledal v složitosti fyzikálních vztahů mezi zesilovačem a reproduktory a v jistém vzájemném přizpůsobování, kdy se ideální pracovní bod zesilovače nějak posune.

Závěrem: Nízkofrekvenční zesilovač je v podstatě vyřešený technický problém, jsou tu jenom malé poslechové rozdíly v stupni této dokonalosti, spočívající v provedení a výkonu. Na rozdíl od reproduktorů, které dokonale hrát nemůžou. Je to způsobeno vlivem zákonitostí, které vyplývají z fyzikálních omezení při převádění elektrického signálu na mechanický pohyb. Přesto nevidím problém, že by náš poslech nemohl být vysoce věrný a příjemný.

Podtlak a přetlak vyvolaný membránou v uzavřené ozvučnici kvalitu reprodukce vždy zlepšuje. Působí jako dodatečná pružina, která zlepší přesnost pohybu membrány zejména v úvratích, tedy v nejkritičtější fázi pohybu. Velká výhoda je, že jde o pružinu s téměř naprosto přesně definovanými fyzikálními parametry a to se o závěsech reproduktoru vždy říci nedá. Existují i reproduktory, které jsou pro basreflex tzv. určené. Obvykle jde o reproduktory s velmi tuhými závěsy, čímž se vlastně dohání dodatečná funkce ozvučnice. Tyto reproduktory často hrají jen malou část zvukového spektra, často, paradoxně to nebývají ty nejnižší kmitočty. Což znamená, že již při formulaci reproduktoru se počítá s tím, že hluboký zvuk bude jen imitace. Další pohled na funkci basového reproduktoru (a basreflexu) vnáší velikost ozvučnice. Rozměry ozvučnice zásadním způsobem ovlivňují (dolní) mezní kmitočet reproduktoru. V tomhle nám basreflex opět nepomůže, protože mezní kmitočet zvyšuje. Důležité je vědět, že basreflex může podporovat překmitávání membrány. Tedy další zkreslení.

Basreflex by měl pracovat dle fyzikálního principu, který se nazývá Helmholtzův rezonátor. Když nahlédnete do odborné literatury, jak tento rezonátor funguje ve frekvenčním multiplexu, tak vás napadnou první pochyby. U Hemholtzcova rezonátoru se objeví řada opakujících se maxim. Druhou pochybnost vyvolává způsob naladění, myslím si, že to korektně (fyzikálně a matematicky) vlastně vůbec nejde. Basreflex by měl být ve fázi s reproduktorovou membránou. To je prakticky možné jen pro jednu určitou frekvenci a její sudé harmonické. Třetí pochybnost vyvolává důvod proč se basreflex vlastně zaváděl. Byla to nedostatečná výkonnost reproduktorů na nízkých kmitočtech, což dnes určitě problém není. Čtvrtá pochybnost je, že když jsem měřil basreflexové ozvučnice, tak jsem zjistil, že zvýšení citlivosti vlivem basreflexu bylo maximálně o necelé dva decibely. Tedy basreflexem získám dva decibely (disharmonického hluku) a zvuk se tím úplně pokazí. Pátá pochybnost je v tom, že výrobci tlumí vnitřek basreflexové ozvučnice jen minimálně a z basreflexu je možné slyšet spoustu dalších zvuků, které tam určitě nepatří. Tuto chybu mi potvrdil i měřicí mikrofon. Šestá pochybnost je, že když se zabývám tím, jak jsou naladěny basreflexy u většiny továrních výrobků, tak je možné tvrdit, že si s tím neví rady nikdo. Dokonce jsem měl v dílně soustavy, kde byl basreflex zevnitř uzavřený, nebo zatlumený. Tedy výrobce si asi uvědomoval problém, ale chtěl vyhovět zákaznické poptávce, která často považuje basreflex za něco navíc, ale opak je pravdou. Vlivem poptávky někteří výrobci dospěli k takovým řešením, že přidali basreflex i na středotónvou komoru, což je opravdu technický nesmysl. Podobně když používám subwoofer je nesmysl, aby satelitní soustavy měly basreflex.

Dokonce jeden můj známý zvukař si udělal test. Prostě si nějak vypočítal basreflex a nasadil do ozvučnice o něco delší rouru a potom ji zkracoval a měřil frekvenční průběh. Výsledek byl takový, že neustále trubku zkracoval a nic zvláštního se v podstatě nedělo. Což potvrzuje i moji zkušenost. Kdysi se vyráběly soustavy s perforovanou zadní stěnou, efekt zhlučnění byl stejný jako u basreflexu. Možná jste si všimli, že zkreslená hudba se zdá být při stejném výkonu hlasitější. A to je jeden z dalších technických podfuků, proč se basreflex instaluje tak často. Nevylučuji, že basreflexová ozvučnice může hrát příjemně, ale nikdy věrně. Vždy je to jen zhlučňovač, prostě rámus navíc, který nepochází ze zdrojové nahrávky.

Závěrem musím říci, že pokud se někomu zvuk jeho soustav s basreflexem líbí, tak je vše v pořádku. Pokud vám tenhle druh zkreslení vyhovuje, nebo je příjemný, je to vaše volba a vaše radost. Moje hledisko vychází z požadavku, aby to, co je zachyceno ve zdrojové nahrávce se dostalo do našich uší co nejpřesněji a basreflex tomu určitě nijak nepomáhá.
Hoďas

U domácích a studiových reproduktorových soustav by to neměl být problém ani při desetinásobném výko­novém rozdílu ve prospěch soustav. Domácí a studiové soustavy jsou formulované tak, aby hrály při všech výkonových hladinách s vyrovnanou frekvenční charakteristikou. Výkon, který se udává u reproduktorových soustav, je takzvaná zatížitelnost, což je maximální výkon, při kterém rozhodně nemůže dojít k výkonovému poškození reproduktorů. Prakticky je vhodné, aby tento výkon u soustav byl (několikanásobně) větší než u zesilovače, aby nedocházelo k přetěžování reproduktorů. Přetížené reproduktory nejprve slyšitelně zkreslují a při dalším zvýšení výkonu zesilovače se s námi rozloučí nepříjemným chrastěním, nebo se prostě odmlčí. Domácí a studiové reproduktorové soustavy hrají nejlépe s malým zatížením.

Komplikovanější situace je u profesionálních reproduktorů. Některé při malém příkonu výrazněji zkreslují, ale to se spíše týká reproduktorů s hodně velkým výkonem. Profesionální reproduktory totiž mají obvykle vyšší citlivost, což souvisí s jejich účinností a tedy i ze slabého zesilovače dostanete u profesionálních soustav i několikanásobně větší absolutní výkon než u soustav domácích. (Viz článek "Typy reproduktorů, ...".)

Odpověď je nikoliv a má to několik vážných důvodů. Je pravda, že na první pohled vše vypadá jednoduše, ale při konstrukci reproduktoru je ve všech ohledech vyžadována velmi vysoká přesnost. Oprava kmitacího systému reproduktoru vyžaduje především hodně zkušeností, specializovanou dílnu a velkou zručnost.

Hlavní problémy:
1. Výrobci náhradní díly pro domácí aparatury, až na některé výjimky, prostě nedodávají. Nemá to smysl, viz dále. U profesionální techniky je to o něco lepší.
2. Cena korektní, správně provedené opravy není malá, u reproduktorů střední kategorie je běžně vyšší než cena nového reproduktoru. Oprava má smysl většinou jen u poměrně drahých reproduktorů.
3. Po opravě se vlastnosti reproduktoru mohou změnit, a to i když vše provedete s dostatečnou přesností. U profesionálních reproduktorů to tolik nevadí, ale pro domácí poslech to může být velký problém.

   U párových soustav je nezbytné, aby měly reproduktory na obou stranách sestavy shodné charakteristiky tak, aby vlastnosti reprosoustav byly symetrické. Je-li u párových soustav jeden reproduktor spálený, s tím druhým už to nebývá o moc lepší. Pak je třeba buďto opravit oba shodným postupem, anebo pořídit dva nové.

4. V případě výměny surroundu (vnějšího závěsu reproduktoru) je nutné zachovat souosost cívky s jádrem magnetu s přesností lepší než setina milimetru. Papírek zasunutý kolem cívky, nebo nějaký pásek nejsou dostačující. V membráně může být pnutí a kmitací systém se vychýlí po odstranění vymezovacích dílů.
5. Výroba reproduktorvé cívky je technicky nesnadná záležitost. Vlastnosti cívky strmě závisí na geometrickém uspořádání návinu drátu. Okopírovat reproduktorovou cívku dle poškozené cívky je v běžných podmínkách nemožné. Jestliže nemáte speciálně vybavenou dílnu pro výrobu unikátních cívek, které se v reproduktorech používají, a speciální přípravky na sestavení kmitacího systému, pak nemá smysl, abyste se do podobných operací pouštěli.

   Drát cívky může být i čtyřhranný. Pokud tedy cívku měníme, je nutné vyrobit nebo sehnat dvě nové identické cívky, přiměřeně podobné originálu, a vyměnit ji i u párového reproduktoru. Při výměně cívky je opět nutná velmi přesná souosost s membránou.

6. Jakmile zjistíte, že závěs není v pořádku je nutné reproduktory přestat používat. Tohle platí i tehdy, když reproduktor (reproduktorová soustava) vydává jakékoliv zvuky, které nejsou ve zdrojové nahrávce. Reproduktory, kterým se zeslabil a rozpadává se surround a majitel je nechával stále hrát, přestože zřetelně chrastily, jsou zničené. Mají obvykle cívku tak poškozenou, že je nutná její výměna. Uvědomme si, kolik kmitů cívka udělá za vteřinu.

Pravdou je, že pomocí Googlu je možné najít články, případně videa, kde je oprava kmitacího systému demonstrována jako snadná operace. Já jsem tam technicky korektní postup nenašel. Není mi jasné, kdo to produkuje, ale většina takových pokusů povede ke konečnému zničení reproduktoru a jestli to náhodou bude nakonec nějak hrát, tak místo původní vyrovnané frekvenční charakteristiky budete mít nový tvar, který připomíná spíše strmé velehory. Jestli někdo takovým způsobem opraví reproduktory, tak výsledkem bude jen šmejd, navíc nedlouhé životnosti. Nechci podceňovat něčí schopnosti, ale úspěšná amatérská oprava kmitacího systému v domácích podmínkách je věcí nepravděpodobné náhody a blíží se nule.

Často se stává, že mi zákazník posílá (jmenovité) impedance, v lepším případě TS parametry reproduktorů a požaduje, abych mu navrhnul, nebo vyrobil výhybku. Tohle přání je ve své podstatě nesplnitelné. Důvodů je několik. Některé parametry reproduktorů se po umístění do ozvučnice mění a vycházet z údajů výrobce není možné. Výrobci je měří v tzv. nekonečné ozvučnici. Reálné chování reproduktorů je potřeba vždy ověřit. Dále výrobci publikují poměrně vyrovnané frekvenční charakteristiky, které se při reálném měření obvykle nepotvrdí. Průběh utlumení je různý i pro součástky, které mají stejné fyzikální parametry. Zkoušel jsem měřit řadu kondensátorů od různých výrobců, které měly stejnou (proměřenou) kapacitu a téměř každý vykazoval jiný frekvenční průběh, zřejmě se uplatňuje i reaktance a další veličiny. Totéž platí o cívkách. Běžně publikované vzorce (nebo programy) pro výpočet dělících kmitočtů, jsou možná platné pro (fyzikálně) ideální reproduktor a součástky, ale takový systém v přírodě neexistuje.

Dobré naladění soustavy je možné založit pouze na tom, že budete s reproduktory po nějakou dobu experimentovat. Když začínám s konstrukcí výhybky, tak nejprve změřím frekvenční a impedanční charakteris­tiky všech reproduktorů. Případně další parametry. Na základě těchto měření začínám hledat vhodné dělící frekvence. Potom následují testy s reálnými součástkami a měření se opakuje. Někdy se podaří nastavit přijatelný frekvenční průběh na poprvé, ale většinou to vyžaduje opakované měření a simulace. Některé reproduktory se spolu doslova hádají a ladění se stává velmi pracné. Finálně rozhoduje poslechový test.

Tedy závěrem: navrhnout výhybku bez reproduktorů možné není.

Dokonale vyrovnanou tedy lineární frekvenční charakteristiku by mohly mít pouze reprosoustavy poskládané jen a výhradně z dokonalých součástek (ovšem, až je někdo začne vyrábět). Bohužel, náš reálný svět má k matematickým ideálům daleko. Podrobněji se úskalími frekvenční charakteristiky reprosoustav a reproduktorů zabývá článek "Vyrovnaná charakteristika reproduktorových soustav".

Uzavření basreflexu nemůže reproduktor poškodit, ale naopak mu ulehčí v nejkritičtější oblasti reprodukce. Jde ovšem o velkou změnu pro režim reproduktoru a prokreslení basů se projeví, až po delší době hraní. Objem ozvučnice potom funguje jako vzduchová pružina a reproduktor je zatěžován rovnoměrněji, než když je v ozvučnici basreflex. Zlepšení je v tom, že basreflex vytváří na frekvenční charakteristice dost velké zvlnění, které může přehlušit ostatní nízké tóny. Navíc pod frekvencí basreflexu klesá vyzařování rychleji než v uzavřené ozvučnici, takže basreflex paradoxně potlačuje vyzařování nejnižších kmitočtů. Následně místo kompletního zvuku basové kytary slyšíte jenom monotónní bručení. Podmínkou výrazného zlepšení zvuku ovšem je, že před basovým reproduktorem je dostatečně výkonná kvalitní cívka.

Lidské ucho, v závislosti na věku, slyší zvuk mezi 20 Hz až 20 kHz. Frekvence nad touto oblastí se nazývají ultrazvukové. Pro výškový reproduktor není technický problém hrát i v této oblasti. Takto hrající reproduktory vyvolávají pocity čistého prostorového zvuku. Někteří autoři mají názor, že tyto frekvence je možné vnímat pouze společně s nižšími harmonickými kmitočty. Skutečnost je taková, že když vám pustí do uší frekvenci 20 kHz, tak neslyšíte nic. Pouze kdyby intenzita zvuku překročila práh bolesti tak budete registrovat bolest. Můj osobní názor je ten, že frekvence nad 20 kHz již nemají pro kvalitu poslechu význam. Jednou jsem u profesionální aparatury nastavil vyšší intenzitu v této oblasti a posluchači to při vyšších hlasitostech vnímali jako nepříjemné (tak jsem to zase narovnal). Některé reproduktory mají nad 15 kHz již významný pokles ve frekvenční charakteristice a přesto je jejich zvuk posuzován jako kompletní a příjemný. Dále je nutné dodat, že zdaleka ne všechny komerční zvukové záznamy dosahují tak vysokých frekvencí.

Koaxiální reproduktory od firmy Tannoy považuji za hodně chytrý vynález. Cívka a kalota výškové sekce jsou umístěny z vnitřní strany reproduktoru a odtud je zvuk veden zvukovodem a vyzařován středem membrány. Reproduktorová membrána tu působí jako horna a způsobuje zvýšené směrování. Výhodou tohoto řešení je, že dochází k minimální interferenci vyzařovaného zvuku na rozdíl od reproduktorů, které jsou umístěny vedle sebe. Tedy je to tak trošku něco za něco, menší zkreslení za větší směrování, výraznější je to u reproduktorů většího průměru. Využíval bych je spíše v profesionální oblasti, prostě proto, že směrují více, než bych pro domácí poslech považoval za ideální. Zvuk bývá obvykle dost solidní, ale musíte poslouchat v osách repro­duktorů, jinak se poslech zhorší. Tyto reproduktory mají své posluchače, kteří je považují za zcela ideální, ale v akustice není ideální nic.

Z různých publikací je nutné nejprve odfiltrovat reklamní slogany a informace, které nemají smysl. Tisk, který se tváří jako specializovaný, je často jenom reklamní plátek, dodavatel by měl poskytnut kompletní technickou dokumentaci, což jak jsem si všimnul, téměř žádný nedělá a má to patrné důvody. Porovnával jsem fyzikální charakteristiky planárních reproduktorů s ostatními výškovými reproduktory a nenašel jsem nic, co by je nějak výrazně odlišovalo. V různých propagačních plátcích jsem našel termíny jako rychlá impulsní odezva - odezva reproduktoru by měla být proporcionální k přiváděnému signálu. Vysoká citlivost - ta není k ničemu, protože ji budete muset snížit na úroveň ostatních reproduktorů. Vyrovnaná impedanční charakteristika – to mají skoro všechny výškové reproduktory a nemá to žádný vliv na reprodukci. Zázrak se nekoná.

Myslím si, že planární reproduktory poskytují určitá technická zlepšení, ale jsou předražené. Testoval jsem asi všechny druhy výškových reproduktorů, od určité cenové relace hrají všechny celkem slušně. Otázkou je, o kolik toho uslyšíme více z reproduktoru střední kategorie a reproduktoru za několikanásobně vyšší cenu. Když ten levnější pečlivě naladíme, tak poslechem budete hledat rozdíly jen těžko.

Mám ve studiu maličké, membránové elektrodynamické výškové reproduktory značky Pioneer nebo Toschiba a mají zvuk z říše snů, reprodukce je přesná detailní a vyrovnaná až k nejvyšším kmitočtům, výkon tak deset wattů. Beyma vyrábí pro větší výkony kalotové reproduktory o jejichž reprodukci se nedá říci nic záporného a mohl bych pokračovat. Stejně důležitou částí je, jak a jakými součástkami je reproduktor frekvenčně nastaven. Když je špatná výhybka, můžete mít reproduktor za dvacet tisíc a bude vám hrát mizerně. A právě tady vidím častý problém, většina výrobců vyrábí výhybky, které za moc nestojí a často používají nekvalitní nebo nevhodné součástky, za svoji dlouhou praxi jsem se setkal s kvalitně navrženou a vyrobenou výhybkou jen několikrát. Spíše se mi stává, že při opravách či rekonstrukci reproduktorových soustav zjistím, že v původní výhybce, kde (i dle mých výpočtů) měly být v tištěném obvodu konkrétní součástky, které jsou dokonce i zakreslené v originální dokumentaci, jsou ve skutečnosti příslušná místa propojena pouhým drátem.

Každý zvukař vám jednoznačně řekne, že čím silnější vodiče zvolíte, tím lépe. Kvalita propojovacích vodičů je především funkcí elektrického odporu. Záleží tedy na délce vodiče. Pro běžnou délku cca 2 m se doporučuje průřez 2,5 mm². V případě, že délka vodičů je větší, je nutné zvětšit i průřez. Když jsem porovnával poslechem rozdíly mezi vyloženě tenkými vodiči a sinějšími, a to až po průřez 8 mm² (4 m spletené z teninkých drátků), předpokládal jsem, že se zlepší především poslech nejnižších kmitočtů (největší výkony). Moje zkušenost byla jiná. Výrazněji jsem vnímal zlepšení na vyšších středech a vysokých kmitočtech a to především v množství zvukových detailů. Z toho vyplývá, že v akustice je všechno trošku složitější, ale nízký odpor propojovacích vodičů je základní podmínka a na materiálu záleží jen druhořadě. Doporučuji, aby odpor propojovacích vodičů byl menší než 0,2 Ω. Velký odpor propojovacích vodičů Vás připraví o poslech detailů. Nemáme-li estetické požadavky, tak postačí koupit výkonové kabely v běžné elektroprodejně.
Další podrobnosti viz článek Vlastnosti propojovacích vodičů.

Soukromě si myslím, že extrémně drahé a často kuriózní výrobky jsou z velké části obchodní image. Jejich vliv na kvalitu zvuku, když je porovnáme s běžnými propojovacími vodiči s obdobnou mohutností, je pod mezí rozlišitelnosti sluchem. Nic proti, když někdo chce drahé exklusivní (i nádherné) připojovací vodiče, ale nyní se bavíme o jejich vlivu na kvalitu poslechu. A z praxe vyplývá, že pokud je hodnota odporu připojovacích vodičů menší než 0,2 Ω, pak nemají tyto vodiče na vlastnosti výsledného akustického signálu žádný vliv.
Viz článek Vlastnosti propojovacích vodičů.

Ideální by bylo, kdyby tyto hodnoty byly nulové, ale jak všichni víme, ve fyzice není nic ideální (a to je ve fyzice krásné). Důležitá veličina u reproduktorových kabelů je elektrický (jmenovitý) odpor, který je funkcí mohutnosti kabelů a s průřezem lineárně klesá. Kapacitní a indukční odpor jsou funkcí vyplývající z toho, jak jsou vodiče uspořádány a nejsou na jmenovitém odporu závislé. Vznikají tím, že když prochází vodičem elektri­cký náboj, tak vyvolává v okolí vodiče elektrické a magnetické pole. Indukčnost a kapacitu vodiče neovlivňuje významně jeho mohutnost, nebo materiál, z kterého je vodič vyroben, ale jeho uspořádání. Odpor vodiče, který vyvolává indukčnost a kapacita při průchodu elektrického náboje, je frekvenčně závislý a čím vyšší frekvence vodičem prochází, tím je tento odpor vyšší a naopak s klesající frekvencí klesá k nule.

V elektronice se s tímto odporem začíná počítat jako s významným až při frekvencích střídavého napětí nad stovky kiloHertzů. Proto se u anténních linek používá až centimetr široké dielektrikum (snížení kapacity) a různé koaxiální, impedančně přizpůsobené kabely. Pravděpodobně nejluxusnější reproduktorové kabely, které jsou na trhu, uvádí tyto hodnoty: 0,08 µH/m, 4,5 mΩ/m, 920 pF/m.

Pokusil jsem se tyto hodnoty indukčnosti a kapacity dosadit do programu na výpočet reproduktorové výhybky a vypočítat jakou frekvenci ovlivňují. Dělící frekvence, které by tak malým hodnotám vyhověly mi mé programy prostě neberou, ale je to určitě hodně nad sto tisíc Hz. Abych se ujistil ve svém názoru, tak jsem tyto hodnoty dosadil do rozšířeného vzorce Ohmova zákona pro výpočet indukčního a kapacitního odporu. Při frekvenci 20 tisíc Hz bude odpor způsobený kapacitou vodiče 0,00011 Ω/m a odpor způsobený indukčností 0,010 Ω/m (budeme-li považovat jmenovitý odpor za nulový). Dosadím-li do vzorce všechny hodnoty a vypočítám celkový odpor vodiče, tak mi vyjde hodnota 0,011 Ω/m. Zajímavé je, že tytéž hodnoty vám vyjdou pro kterýkoliv jiný vodič s jmenovitým odporem menším než 0,01 Ω/m. Málokdy se setkáváme vodičem, který má indukčnost nižší, než setina mikroHenry na metr a běžná indukčnost vodiče bývá obvykle vyšší.

Z tohoto hlediska je závěr poměrně jednoduchý a byl i pro mne malým překvapením. Nemá smysl kupovat reproduktorové propojovací vodiče, jejichž odpor je nižší než 0,01 Ω/m, protože indukční a kapacitní odpor bude u nízkofrekvenční techniky vždy vyšší. Ale ihned je zde nutné dodat, že odpor reproduktorových soustav je obvykle 4 až 8 Ω a cívka před basovým reproduktorem má jmenovitý odpor obvykle kolem 0,5 Ω a vyšší. Aby došlo k ovlivnění nízkofrekvenčního signálu propojovacími vodiči, musely by být tyto hodnoty v relacích s celko­vým odporem reproduktorových soustav, ale vypočítané hodnoty jsou stokrát menší - tedy mimo jakoukoliv i teoretickou možnost ovlivnění. Proto s velkou rezervou doporučuji, aby celkový odpor propojovacích vodičů pro reproduktorové soustavy byl menší než 0,2 Ω. Viz článek Vlastnosti propojovacích vodičů.

Často se stává, že akustika sálu za moc nestojí a ozvučení je na tom podobně. Dobře zpracovaná studiová nahrávka Vám umožní, že ze skladby uslyšíte více než z přebuzené aparatury a přehlučeného sálu, někdy taky s vřeštícím a poskakujícím publikem. Osobní poslech, setkání s interprety, je však silný emociální zážitek a kvalita poslechu může být druhořadá.

Franka Zappy se kdysi novináři ptali, proč na jeho vystoupení chodí převážně mladá generace, zatímco těžiště jeho posluchačů je ve střední a starší generaci. Zappa odpověděl: „víte oni ti starší si nechtějí nechat od mladých srát na boty“ (americký slang - hodně se „shituje“).

V současné době se vyrábí řada malých a velmi účinných reproduktorů s mohutnými magnety, tuhými membránami a odlévanými koši. Fyzikální hledisko na jejich účinnost je jednoznačné. Plochu reproduktoru nahradíme pouze pomocí velkých zdvihů membrány. Nejlepší účinnost mají reproduktory s velkou plochou membrány. Je to logické, vzduch klade membráně reproduktoru jen malý odpor. Malá membrána působí na menší plochu a při stejné hlasitosti a frekvenci se musí pohybovat s větším rozkmitem a proto i rychleji. Tím se také zvětšují problémy s tlumením jejího pohybu (zkreslení vlivem překmitu). Dobrá volba při výběru soustav je velikost 4 až 5 palců pro přenos středních kmitočtů a 6,5 až 8 placů pro nízké kmitočty. Pro náročnější posluchače jsou basáky 10 palců a výše. Rozdíl mezi osmi a desetipalcovým reproduktorem je velmi citelný a nezlepší to ani akustické obvody. U starších velkých reproduktorů byl problém velká hmotnost membrány a tzv. pomalost (zpožďování pohybu). Tyto potíže se omezili výrobou lehkých kompozitních membrán.

Záleží pro jaký druh poslechu jste se rozhodnuli a na individuálních nárocích na přednes nízkých kmitočtů. Klasický stereofonní poslech bude optimálně vyžadovat ozvučnice mezi 30 až 40 l a alespoň osmipalcové basové reproduktory. Zvolíte-li poslech se subwooferem, ozvučnice mohou být menší a je dobré, když zesilovač je přizpůsobený daným soustavám a subwoofer má omezení horních kmitočtů tam, kde začínají hrát satelity. Objem satelitů 6 až 10 l (větší reproduktory mají přesnější přednes zvuku) subwoofer opět 30 až 40 l. Snížíme-li požadavky na přednes nízkých kmitočtů, můžeme volit ozvučnice nebo subwoofer menší.

Na reproduktorových soustavách je uváděna jmenovitá impedance, která představuje minimální hodnotu, kterou soustavy při měření vykazují. Při výběru zesilovače musí být impedance reproduktorů stejná, nebo vyšší, než jaká je uvedena na zesilovači. Při vyšší impedanci reproduktorových soustav je zesilovač méně zatěžován, při nižší je zesilovač přetížený, může se chovat nestabilně a může dojít k jeho poškození.

Z technického hlediska u subwooferů existuje poměrně velká řada řešení. Obvykle pomocí různých akustických obvodů, které zlepšují vyzařování nízkých kmitočtů. Nemám preferenci pro některý speciální princip. Spíše záleží na tom, jak je reproduktor naladěný. Akustické obvody umožňují, aby reproduktor hrál silněji v úzké frekvenční oblasti a dokonce nemusí hrát moc hluboko, aby zvýšil dojem hlubokých kmitočtů. To se komerčně projevuje výrobou maličkých subwooferů. U aktivních subwooferů menších než 40 l je nutné buď upravit charakteristiku zesilovače tak, aby vyrovnávala pokles citlivosti soustavy (reproduktor - ozvučnice) na nízkých kmitočtech, což vyžaduje hodně odolný basový reproduktor, nebo prostě nízké kmitočty vypustit a zesílit jenom některé basové frekvence, což vyvolá dojem mohutného zvuku (malé subwoofery).
Podrobněji o subwooferech viz článek Subwoofery, jejich výhody a nevýhody.

Hlavní smysl subwooferu je zřejmý z jeho použití. Měl by hrát doplňkově velmi nízké kmitočty, na které satelitní soustavy výkonově nestačí. Na první pohled vše vypadá a funguje jednoduše. Kdybych měl posoudit subwoofery z čistě technického hlediska, tak kterýkoliv subwoofer je velmi komplikované zařízení a to vlastním řešením i použitím. Pokud sestavu reproduktorů podrobíme akustickému měření, tak výsledky nás o nějakém zlepšení pomocí subwooferu moc nepřesvědčí. Subwoofer z hlediska věrného poslechu, přednes hlubokých kmitočtů paradoxně spíše zhoršuje. Komerčně se obvykle nabízí malé ozvučnice s malým reproduktorem, který kmitá v úzké oblasti nízkých kmitočtů a skutečné basy, tak jak je zahraje třeba kontrabas, jen imituje. Problém je i akustické navázání subwooferu k satelitním soustavám. Tolik technické hledisko.

Obecně platí, že i malý subwoofer může poslech nízkých kmitočtů zpříjemnit. Naše uši se s tím docela dobře vypořádají. V případě, že do elektroniky subwooferu bude zařazen měřící člen, který jej po akustickém promě­ření ozvučovaného prostoru naladí k satelitním soustavám, vidím budoucnost subwooferů optimisticky.
Viz článek Subwoofery, jejich výhody a nevýhody.

Subwoofery slouží k zesílení zvuků o nízkých frekvencích až téměř na mezi slyšitelnosti. Nízkofrekvenční zvuky mají vlnové délky v řádu metrů až desítek metrů a člověk je nevnímá jen sluchem, ale prakticky celým tělem. Proto lidský sluch nedokáže z rozdílů intenzit ani z fázového posuvu zaměřit zdroj signálu. Tato neschopnost lokalizovat přicházející zvuky s nízkými kmitočty je také jednou z příčin, proč mají hluboké tóny tak iritující účinek na lidské smysly. Z hlediska akustické reprodukce je však důležité, že nám stačí pouze jediný zdroj nízkofrekvenčního signálu.
Více viz článek Zvukové formáty užívané pro vícekanálové prostorové ozvučení.

Pro věrný poslech bych považoval za vhodné, aby subwoofer hrál s vyrovnanou kmitočtovou charakteristikou od 32 Hz až do dělícího kmitočtu a aby z frekvenčního hlediska satelitní reproduktorové soustavy skutečně začínaly hrát tam, kde subwoofer končí. Umístění subwooferu v místnosti může být libovolné, ale lepší dojem z poslechu získáte, když ho umístíte někam k satelitům, odkud zvuk skutečně přichází. Můžeme experimentovat. Satelitní reproduktory mají své pevné místo, které vám doporučí výrobce. Je to vhodné respektovat, protože původní nahrávky jsou koncipované jako stereo, stereo se subwooferem nebo s centrálním reprosoustavou, anebo jako tzv. formát 5.1 (dvě přední reprosoustavy a centrální soustava, subwoofer a dvě zadní soustavy), případně formát 7.1 (tj. 5.1 a navíc dvě boční efektové soustavy). Změna pozic od doporučova­ných se projeví ztrátou zvukového obrazu.
Více viz článek Subwoofery ... nebo Zvukové formáty ....

V uzavřené ozvučnici působí prostor za reproduktorem jako dodatečná pružina a s vhodným reproduktorem podává přesnější zvukový obraz, než by dokázala basreflexová ozvučnice. U satelitních soustav určených k subwooferu bych volil soustavy s uzavřenou ozvučnicí. Besreflex slouží k zesílení basů v relativně úzké oblasti, takže z obecného hlediska by to mohlo být považováno za zkreslení. Dobří konstruktéři umí basreflex naladit tak, že to vnímáme jako příjemné zdůraznění basů. Jedna z možností je, že basreflex je naladěný na frekvenční oblast, kde začíná citlivost basového reproduktoru klesat, takže pomocí ozvučnice zvýšíme účinnost repro­duktoru na nejnižších kmitočtech.

Basreflex není vynálezem z doby elektronického boomu, ale tímto principem se již v devatenáctém století zabýval vynikající německý vědec Hermann von Helmholtz a systém nese jeho jméno jako Helmholtzův rezonátor. Helmholtz se mimo jiné zabýval teorií vnímání zvuků a fyziologickými základy teorie hudby. Zmíněný Helmholtzův rezonátor je komora s trubicí (může být dovnitř i ven) a Helmholtz s jeho pomocí studoval závislost vznikajících rezonancí na objemu ozvučnice a průřezu trubice. Současná basreflexová ozvučnice do tohoto rezonátoru umístila reproduktor a snaží se pomocí rezonance získat zesílení určité frekvence.

Pro přednes zvukového spektra potřebujeme, aby reproduktor přenášel zvukové kmity proporcionálně. Tohle basreflex neumí, protože je to rezonátor a ten vždy pracuje jen na určité frekvenci. Basreflex, je-li chytře navržen, tak sice dovede poslech zpříjemnit, ale z hlediska věrného (akusticky proporcionálního) poslechu nám dobrou službu nedělá. Dokonce je možné říci, že poslech nejhlubších basů pouze zhorší. Ze současného technického hlediska je ve většině případů možné považovat konstrukci basreflexové ozvučnice za neodůvodněnou. Aktuální produkce vysoce účinných výkonných reproduktorů, nepotřebuje dodatečně zvyšovat výkon, navíc za cenu nezanedbatelného zkreslení. Viz článek Subwoofery, jejich výhody a nevýhody.

Pravděpodobně došlo k promíchání následujících významově odlišných pojmů:
Profesionální reproduktory - Professional application - Public address system - PA.

Když budete studovat anglicky psanou literaturu o reproduktorech a jejich soustavách, tak se setkáte s výrazem Professional Application pro reproduktory určené k profesionálnímu a hudebnímu ozvučení. Dlouhá léta jsem žil v domnění, že vzhledem ke způsobu užívání zkratky PA, je jediné správné a logické vysvětlení právě výraz Professional Application. Je nutné dodat, že pokud jsem se setkal s výrazem Professional Application, tak nikdy nebyl zkracován na PA. Pochybnosti tu byly. V českém profesionálním slangu se setkáváme s označením PA právě pro tyto reproduktory.

Z tohoto hlediska bude určitým překvapením, když zjistíte, že podle některých zdrojů PA systém je Public address system (např. Wikipedie). Nejsem rodilý mluvčí, ale Public Address system určitě nejsou reproduktory pro profesionální a hudební ozvučení. Je to prostě veřejný rozhlas. Bylo tedy nutné se dotázat někoho více zkušeného.

Ing. Toman, technický manažer firmy Dexon s.r.o., mi vysvětlil, že za nějakých, blíže nespecifikovatelných okolností se v České kotlině rozšířila zkratka PA pro označení profesionálních reproduktorů, a to zcela nesmyslně. Zkratka PA se v původním významu v českých zemích, již téměř nepoužívá. Nevím, jestli je to jenom česká specialita, ale mám pocit, že právě kolem ozvučení a reproduktorů samotných je veliká spousta mýtů a pověr, které nemají racionální základ (viz článek Oblíbené chyby a falešné představy). A tento terminologický zmatek k tomu dále přispívá. Celá řada "odborníků" se tváří, že všemu samozřejmě rozumí a čile tuto zkratku používají. Tak trocha mi to připomíná skeče z pořadu "Nikdo není dokonalý", kde všichni mají pocit, že když přiznají, že něco neví, tak se jejich prestiž sníží a tak raději plácají jeden nesmysl za druhým.