V tomto článku nejsou popisovány zvukové formáty užívané ve velkých kinech, potřebné je jen dodat, že vícekanálové formáty pro domácí ozvučení z nich vychází.

Sestava zesilovače propojeného s televizí, DVD, nebo Blu-ray přehrávačem a řadou reproduktorových soustav se obchodně nazývá domácí kino. Počet zvukových stop může být až sedm plnohodnotných a dvě pro subwoofer. Zvukové stopy jsou ve studiu sestaveny tak, že při reprodukci vytváří zvukový prostor, který má u posluchače vyvolávat dojem, že se nachází před hudební skupinou, orchestrem, nebo v ději audiovizuální produkce. Za tímto účelem se vyrábí řada typů různých ozvučovacích aparatur s různými výkony, vybavením a počtem satelitních reproduktorových soustav.

Hlavním zdrojem reprodukce jsou sice soustavy umístěné vpředu, ale při akčních scénách nabývají na významu i zadní soustavy. A chceme-li se zaměřit na tento žánr, je nutné, aby tyto efektové soustavy byly plnohodnotné, technicky srovnatelné s předními. Přední soustavy by potom měly být vždy totožné s centrální soustavou.

• Monofonní: jedna zvuková stopa (pro pořádek 1.0)
• Stereofonní: dvoukanálové ozvučení 2.0
• Zvukový formát 2.1: stereo posílené subwooferem
• Zvukový formát 3.1: jde o formát 5.1 s vypuštěnými zadními efektovými ozvučnicemi
• Zvukový formát 5.1: standardní formát pro DVD
• Zvukový formát 7.1: formát pro Blu-ray s rozšířenými efekty

Již v úvodu bych chtěl vyslovit nejzákladnější pravidlo vícekanálového ozvučení, které více nebo méně porušují snad všichni výrobci tohoto ozvučení a někdy i sami posluchači, když si kino skládají z různých soustav.

Toto pravidlo zní:
Všechny soustavy pro vícekanálové ozvučení by měly být akusticky totožné.

Zprostředkovaný zvukový prostor je vytvářen především jemnými zvukovými detaily v reprodukci, které akusticky vytváří dojem živého poslechu. Působí na schopnost našeho sluchu lokalizovat polohu. V případě,že reproduktorové soustavy jsou osazeny různými reproduktory s různými vlastnostmi, tak tyto jemné zvukové interakce z velké části zanikají a vytvoření zvukového prostoru je neúplné. Rovněž je nutné dodržet základní pozice soustav, které doporučil jejich výrobce. Z tohoto požadavku je možné mírně ustoupit u soustav, které jsou použity k zadním efektům, ale i ty by měly mít alespoň stejnou citlivost a srovnatelný výkon jako přední soustavy. Toto řešení není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo, zejména proto, že u všech reproduktorů se v závislosti na reprodukované frekvenci citlivost mění. Navíc snadno zjistíme, že není na čem ušetřit, když budeme hledat kvalitní citlivé reproduktory, které mají mít obdobné fyzikální vlastnosti jako přední soustavy.

Pro výrobce a hlavně obchodníky je důležitý vzhled a někdy to vypadá, že s technickým řešením si lámou hlavu poměrně méně. Následně vidíme, že soustavy pro domácí kino jsou vyrobeny tak, že centrální soustava má uspořádání D'Apollito, ale přední soustavy jsou dvoupásmové, pouze s jedním středobasovým repro­duktorem. Zadní soustavy jsou nějaká malá dvoupásma, případně jsou osazena pouze jedním širokopásmovým reproduktorem. To znamená, že soustavy jsou osazeny různými reproduktory a rovněž geometrické upořádání reproduktorů v ozvučnicích je různé. Výsledným efektem je, že každý typ soustavy se frekvenčním průběhem od ostatních nějak liší.

Takovéto soustavy již předem vylučují možnost vytvoření věrného, realistického prostorového poslechu. Něco by se mohlo vylepšit tím, že vaše aparatura dokáže poslechový prostor proměřit a zesilovače nastavit (dražší domácí kina to částečně umí), ale jistě se shodneme, že vše bude fungovat lépe, když budou soustavy totožné.

Podstatou tohoto požadavku je, že všechny kanály u zesilovače pro domácí kino mají totožné frekvenční charakteristiky. Pro zadní efektové soustavy se někdy používá menší výkon, ale to neznamená, že jsou podřadné. Při některých (např. akčních) scénách mohou být všechny soustavy zatíženy stejně. Z toho vyplývá, že zadní soustavy obvykle nejsou plně zatěžovány trvale. Ale pokud chceme mít kvalitní prostorové ozvučení za všech okolností je nutné, aby osazení soustav bylo pro všechny zvukové kanály akusticky totožné.

Testoval jsem jedno méně obvyklé uspořádání soustav, kdy všechny soustavy pro ozvučení mají uspořádání D'Apollito. Centrální, přední i zadní ozvučnice jsou uloženy osou reproduktorů v horizontálním směru, zvukové prokreslení prostoru bylo o hodně lepší než tradiční, kde osy reproduktorů u předních soustav jsou ve směru vertikálním. U domácího kina nepostačí pro posouzení frekvenčního průběhu pouhé proměření v ose reproduktoru, ale velkou důležitost mají logicky směrové charakteristiky.

Zajímavou zkušeností je případ, kdy pro všechny zvukové stopy jsou použity totožné ozvučnice se širokopásmovými reproduktory. Tyto reproduktory hrají dobře, když jsou poměrně malé. Kvalitní dvou až třípalcové širokopásmové reproduktory mohou celkem slušně přednášet oblast frekvencí od 200 do 18 tisíc Hz, což je téměř celé slyšitelné spektrum. Výhoda je, že všechny soustavy mají identické frekvenční charakteri­stiky a že se nám svým rozsahem nebudou překrývat se subwooferem. Nevýhoda je, že tyto malé reproduktory jsou vhodné jen pro menší výkony. Může se tedy klidně stát, že aparatura za pár tisíc koupená v hypermarketu, může znít prostorově lépe než řada drahých, komplikovaných, exklusivních sestav za desetitisíce.

Častou otázkou je, jak je vyřešena reprodukce, když některé (audio-video) nosiče jsou monofonní, některé stereo a některé vícekanálové. Zesilovače pro domácí kino formát rozpoznají a reprodukce se přizpůsobí nalezenému formátu. V případě, že původní nahrávka je monofonní, tak se s tím nedá nic dělat a reprodukce bude jednokanálová respektive dvoukanálová se dvěma identickými kanály. V případě, že máme k dispozici stereofonní signál, můžeme se rozhodnout a rozšířit poslech pomocí simulovaných zvukových prostorů na vícekanálový. Totéž platí pro formát 3.1. Když souhlasí formát DVD, nebo Blu-ray disku s formátem domácího kina, tak simulace spustit nejde a z reproduktorů slyšíme nahrávku tak, jak ji připravilo zvukové studio.

Výrobci do zesilovačů pro domácí ozvučení instalují různé funkce, které vytváří simulovaný zvukový prostor s formátem 5.1 nebo 7.1. Bývá to celá řada různých funkcí obvykle odvozených ze stereofonního signálu. Mají spoustu různých názvů, ale vždy jde jen o různé ekvalizace. K těmto simulacím jsem poněkud skeptický a jsem si jistý, že zvuk nezlepšují, ale spíše kazí, ale tohle je otázka spíše osobních pocitů a co uvážíte, že vám lépe vyhovuje. Pro mne je důležité abych slyšel původní nahrávku.

Jednostopý záznam, reprodukce může být uskutečněna jedním nebo více reproduktory, v případě, že použijeme dva reproduktory v dobré kvalitě, zvuk bude vycházet ze středu osy, která soustavy spojuje. To se nám stane u domácího kina když spustíme starší záznam s monofonním filmem.

Tohle je formát, na kterém vlastně audiotechnika vznikala (1927, první zvukový film "Jazzový zpěvák"), ale asi netrvalo dlouho a zjistilo se, že poslech je lepší když zvuk vychází z více soustav. Zde bylo jasným průkopníkem klasické kino. Nevím to úplně jistě, ale filmový pás byl po gramofonové desce druhý nosič, který úspěšně reprodukoval zvukovou stopu. Byl to asi první elektronicky snímaný záznam, což si vynutilo vývoj zesilovačů a vhodných reproduktorových soustav. Byla to optická stopa, snímala se pomocí fotodiody, po prosvícení speciální žárovkou. Netrvalo dlouho a byla přidána další stopa a to byl první krok k vytvoření stereofonie. Možná, že stereo vzniklo jaksi přirozenou cestou, protože u starších filmů se zvuk nahrával přímo při natáčení. Zvukový záznam prvních filmů byl na okraji filmového pásu. Kdo si pamatuje zvuk u starých černobílých filmů, tak byl doprovázen syčením a praskáním (při promítání často docházelo k poškození záznamu).

Dvoustopý záznam pro dvoukanálový zesilovač a dvě reproduktorové soustavy. Zvukové stopy nejsou identické a jemné rozdíly v záznamu, při dobré kvalitě reprodukce, vyvolávají dojem zvukového prostoru v oblasti soustav. Zdrojem stereofonního signálu je CD, vysílání VKV, magnetofon, videomagnetofon, gramofonová deska a velmi slušnou stereofonní stopu poskytuje televizní vysílání DVBT.

První pokusy se stereofonním zvukem začínají již kolem roku 1930, pro běžný domácí poslech byl technicky propracován až v padesátých letech. Stereofonní záznam použitelný pro domácí ozvučení vznikal poměrně dlouho a nevím co bylo první, zda gramofonová deska, magnetofon, nebo vysílání VKV. Musely být vyvinuty kvalitní dvoukanálové zesilovače použitelné v domácnosti. V české republice se tyto nahrávky začaly objevovat častěji v průběhu 70 let minulého století. Vznik stereofonie byl podmíněn dostupností studiových vícekanálo­vých záznamových zařízení.

Pravděpodobně již při prvních filmových zvukových nahrávkách se zjistilo, že dobře nahraný dvoukanálový zvuk může při reprodukci vyvolat pocit, že zvuk přichází i z prostoru mezi soustavami. Poslechneme-li si původní, starší nahrávky, třeba od The Beatles, tak slyšíme, že vám hrají bicí z jedné soustavy a kytara z druhé. Tehdejší nahrávací studia skládala jednotlivé nástroje do nahrávky separátně a byla z toho jenom dvoukanálová reprodukce. Při poslechu kvalitní stereofonní nahrávky zjistíte, že zvuk zdánlivě nevychází jen ze dvou bodů, kde se nachází reproduktorové soustavy. Tento zvuk je prostorový, tedy působí dojmem, že vychází z celého prostoru, kde se ozvučnice nachází, a to je stereofonie.

Stereofonie je tak trochu akustický trik, zjednodušeně je možné říci, že při vysoké kvalitě stereofonního nahrávání a reprodukce je možné rekonstruovat zvukový prostor tak, jak ho hudební těleso zahrálo. V současné době se pořizují velmi slušné stereofonní nahrávky, které jsou u moderní hudby obohacené o různé zvukové (stereofonní) efekty. Zvukaři v nahrávacích studiích zvládají techniku, která vyvolává dojem, že zvuk je prostorový (přitom hudebníci hrají v oddělených kabinkách). Pořídit kvalitní stereofonní nahrávku z koncertu stále je a bude něco jako zvukařská maturita.

Všechny vícestopé zvukové formáty ze stereofonie vlastně vychází, využívají stejného akustického efektu. V případě, že máte kvalitní domácí aparaturu je možné poslouchat stereo v poměrně širokém prostoru. Vícestopé formáty mohou poslechový prostor zúžit, vlastně až na křeslo ve kterém sedíte. O to více je poslechový zážitek dokonalejší.

Stereofonní poslech je svým způsobem nepřekonatelný, protože když budete mít kvalitní vhodně uspořá­danou soustavu a přiměřeně dobrý poslechový prostor, tak můžete získat naprosto realistický pocit přímého poslechu.

Quadrofonie byla v sedmdesátých letech minulého století určitý experiment, kdy dva zadní zvukové kanály byly odvozeny nějakým analogickým elektrickým obvodem ze stereofonního signálu. Mělo to působit jako prostorový dozvuk. Různé typy řešení nastavovaly dokonce zpoždění zadních signálů dle velikosti místnosti. Nebylo to úplně špatné, ale neujalo se to. Principy užívané v quadrofonii se vlastně nyní využívají při tvorbě simulovaných poslechových prostorů u domácích kin.

Jedná se o stereofonní poslech, kde reprodukce nízkých frekvencí je posílena subwooferem. Použití subwooferu je vždy komplikované, přestože vše vypadá celkem jednoduše (viz článek: Subwoofery, jejich výhody a nevýhody). Výhodou tohoto uspořádání je, že můžeme použít poměrně malé satelitní soustavy.

Objem, který potřebuje reproduktorová soustava, aby mohla spolehlivě hrát frekvence od 100 Hz výše, začíná přibližně na 6 l (dle typu reproduktorů). Vyžadujeme-li větší výkony, tak můžeme zvýšit objem k deseti litrům, ale to spíše jen kvůli rozměrnějším reproduktorům. V obchodních nabídkách je možné najít 40 až 80 litrové přední reproduktorové soustavy s velkými 6 až 8 palcovými basovými reproduktory a k nim pouze 20 l subwoofer. Správné uspořádání by mělo být ve skutečnosti opačné. Subwoofer, který hraje frekvence obvykle pod 200 Hz, prostě potřebuje velký reproduktor a objem. Rozumný projev bude mít subwoofer s reprodukto­rem od deseti palců a objemem od čtyřiceti litrů výše. Výkon zesilovače pak od 60W a více.

Některé zesilovače mají pro subwoofer dva výstupy, odvozené z levé a pravé stopy. Tuto variantu můžeme využít pro dva subwoofery, nebo je zapojit do subwooferu jednoho (pokud má dva vstupy), který signály elektronicky sečte.

Úplně korektní naladění subwooferu k soustavám je technický problém a pouhým sluchem je to pro běžného smrtelníka nemožné. Měřit nastavení při každé změně hlasitosti je neschůdné, a tak nezbývá než to nastavit citem. Drtivá většina posluchačů nastaví hlasitost subwooferu o 15 až 25 dB větší, než by bylo dle měření správné. Znamená to, že většina subwooferů přednáší nízké kmitočty špatně a neúplně a že zdůrazňují jenom některé frekvence. Při nastavování subwooferu bychom měli sledovat, jak se nízké frekvence prokreslují, zejména u basových nástrojů.

Ideální by bylo, mít aparaturu nastavenou od výrobce. Ten by měl mít potřebnou techniku k správnému naladění (sladění) a zákazník by si dle vlastních potřeb nastavoval jen určitou ekvalizaci zvuku a případně dělící kmitočet mezi satelity a subwooferem. Již výrobce by měl vyloučit překryv zvukových pásem mezi subwooferem a satelitními soustavami, nastavit správnou citlivost a fázi reproduktorů. Z nějakých důvodů se tohle prostě neřeší, a to ani u velmi drahých aparatur. Možná proto, že tohle nastavení by vyžadovalo velmi kvalitní subwoofer a těch je na trhu opravdu málo.

Jde o zvukový formát 5.1 kde jsou vypuštěny zadní efektové kanály. Toto ochuzení formátu nepovažuji za velký problém. Využití zadních kanálů u většiny nahrávek není dominantní.

Zvukové formáty které obsahují pět, nebo sedm plnohodnotných zvukových stop a jednu pro subwoofer. Zdrojem zvukových stop 5.1 je DVD, zvukové stopy 7.1 je možné najít na Blu-ray discích, rovněž některé satelitní vysílače poskytují stopy až 7.1, ale ty pochází z uvedených nosičů. Při nakupování zdrojové nahrávky je nutné se podívat na přebal nosiče, protože zejména u straších záznamů (filmů) může být zvuk klidně i monofonní (zvláště při dabingu se počet zvukových stop oproti originálu snižuje).

Koupíme-li si domácí kino s tímto formátem (5.1 nebo 7.1), je nutné dodržet rozmístění reproduktorových soustav tak, jak ho doporučuje výrobce. Jinak ztratíme jakoukoliv šanci na vytvoření zvukového prostoru a dané zařízení jsme si nemuseli pořizovat.

Při vícekanálovém ozvučení jde spíše o specializované posluchače, zejména u akčních filmů, kde jsou časté havárie aut, detonace, případně střelba z těžkých zbraní. U těchto nahrávek si nejvíce vychutnáte efekty vícekanálového ozvučení. Pro toho, kdo si chce poslechnout koncert vážné hudby bych klidně doporučil kvalitní stereofonní aparaturu. Dobré domácí kino nevylučuje kvalitní stereofonní poslech.Otázkou je, k jakému ochuzení zvukového zážitku dochází, když vícekanálovou nahrávku budu přehrávat jako stereofonní. Při studiové výrobě těchto nahrávek se sleduje kompatibilita se stereofonií, takže ochuzení by nemělo být citelné.

Když vyrábím sestavu reproduktorových soustav pro domácí kino, tak ve všech satelitních soustavách jsou výškové i středové reproduktory totožné. Dbám, aby i součástky ve výhybkách měly shodné (proměřené) hodnoty. Uspořádání reproduktorů ve všech soustavách musí mít shodný akustický efekt. Nepovažuji za naprosto nezbytné, aby všechny soustavy měly totožný tvar a objem, ale měly by mít totožné osazení, a to i vzhledem k interakcím vyplývajícím z geometrie osazení (interference mezi reproduktory a směrování). Objem ozvučnice ovlivňuje dolní mezní kmitočet reproduktorů, ale v této oblasti pracuje subwoofer. Zvukovou stopu pro subwoofer je možné odvodit z plnohodnotného signálu. Zkoušel jsem také použití dvou totožných subwooferů pro každý stereofonní kanál a zlepšení poslechu nízkých kmitočtů považuji za významné. Umístění zdvojených subwooferových ozvučnic je ideální jako ve stereu, každá na jednu stranu místnosti.

Kvalitní prostorový zvuk je opravdu zážitek a příjemné je, že k jeho vytvoření nepotřebujete extrémně drahé aparatury. Jde o určitý speciální druh interferencí zvuku, vycházejícího ze soustav. Kdybyste provedli detailní přesné měření, tak zjistíte, že nejvíce jde o jemné fázové posuvy v jednotlivých zvukových stopách doplněné změnami v hlasitosti. K tomu, aby to slušně fungovalo je nutné pochopit a respektovat pravidla, která ve své podstatě vychází z fyzikálních zákonů. Také posluchač sám, by měl dle svých možností své aparatuře umožnit, aby zahrála to nejlepší co dovede. Nepomůžou vám zesilovače a soustavy za statisíce, když výrobce soustav nerespektuje hlavní principy správného prostorového ozvučení. Správné rozmístění a technické řešení reproduktorových soustav má stejný význam jako zvuková kvalita soustav. Důležité je vědět, že až na výjimky, nikdo nevyrábí vyloženě špatné reproduktory a kvalitativní rozdíly se většinou projeví jen v určitém zabarvení zvuku, které bývá obvykle v relaci s chybou způsobenou poslechovým prostorem. Pokud v sestavě domácího kina je každá stopa reprodukována různě uspořádanou soustavu, osazenou různými reproduktory, tak tuto chybu již nijak nenapravíme a prostorový zvuk z velké části zanikne.

Hoďas