Klíčovou podmínkou snadné opravy u reproduktorových soustav je jejich rozebíratelnost. Řada soustav se konstruuje jako nerozebíratelný celek (nebo možná jejich konstruktéři vědí jak na to?) a často je prostě vše slepené a dovnitř se nelze nedestruktivním postupem dostat. I tuto překážku jde překonat pomocí ručního nářadí, ale je to poměrně pracné a vše je nutné po opravě opět uvést zpět do estetického vzhledu. Někdy mám pocit, že čím dokonaleji slepené reproduktorové soustavy, tím větší překvapení po rozebrání (obvykle nemilé). Jak jsem již dříve ve svých úvahách naznačoval: na výhybkách výrobci evidentně šetří (asi proto, že nejsou vidět) a nějak tomu nerozumím. Z hlediska výrobních nákladů se jedná o určitou úsporu při výrobě, ale vzhledem k ceně soustav jde obvykle o zanedbatelnou část prodejní ceny a tyto úspory zásadně zhorší kvalitu poslechu a krátí životnost soustavy. A tak se stává, že u drahé soustavy (od renomovaného výrobce) osazené prvotřídními měniči, jsem po rozebrání místo výhybky našel jenom elektrolyty (které byly příčinou poruchy). Protože se mi často dostávají do rukou tak mám pocit, že osazování výhybek sériovými elektrolytickými kondenzátory páchá snad většina výrobců reproduktorových soustav. Nevýhoda je, že elektrolyty, jako komponenty chemické povahy, se v akustickém řetězci nechovají příliš dobře. Jejich nabíjení je vlastně chemická reakce, která probíhá v jakémsi čase limitovanou rychlostí, a to se negativně projeví zejména při vysokých frekvencích. Je u nich poměrně velká reaktance, která při větší zátěži způsobí jejich explozi a kvalita signálu se na nich s časem dále zhoršuje. Výhodou je snad, že elektrolyty je možné při velké kapacitě vyrobit v malých rozměrech, ale to mne jako posluchače nijak neutěší, protože pokles kvality je v případě, že porovnáme poslech s klasickým svitkovým kondenzátorem výrazně patrný.

Tohle je důvodem, proč při opravách a rekonstrukcích elektrolyty jako sériové nikdy nepoužívám. Jako paralelní sice nepůsobí velkou destrukci signálu, ale jejich použití je nutné uvážit. U reproduktorů vyšších kvalitativních kategorií je nedoporučuji, protože rozdíly v poslechu jsou slyšet.

Když se konečně dostanu dovnitř soustavy, klidně odpojím výhybku (pokud existuje) a součástky a reproduktory proměřím. Již tento krok může poskytnout první překvapení. Rekordman je kondenzátor, který přes výrobcem udanou hodnotu 4 mF měl 18 mF a je pochopitelné, že výškový reproduktor takovýto nápor nepřežil (no, mohl to taky schytat zesilovač). Naměřené hodnoty z výhybky zadám do výpočetního programu a poměrně rychle zjistím jak vývojáři uvažovali a zde se obvykle velké problémy neobjeví. Problémy pravděpodobně vznikají mezi vývojáři reproduktorových soustav a výrobní linkou. Stalo se mi, že v základní desce výhybky byla prodrátovaná místa na součástky, které dle mých výpočtů, vzhledem k ostatním součástkám, tam být měly, ale výrobce je tam nedal (ono to i tak nějak hrálo). Používání druhořadých a nevhodných součástek je kategorie sama pro sebe (elektrolyty, tenké feritové jádro omotané slaboučkým drátem). No, ale lepší něco nežli nic. Téměř typickým problémem třípásmových reproduktorových soustav je, že u středového reproduktoru se nachází kapacitně poddimenzovaný sériový kondenzátor („nejlépe“ elektrolyt) a absence cívky u dolní propusti. Už tyhle vychytávky po korektním doplnění vhodných součástek způsobí zásadní zlepšení reprodukčních vlastností u soustavy. Stalo se mi několikrát, že jsem u výhybky vlastně doplnil pouze návrh vývojářů a hrálo to skvěle.

Při rekonstrukci soustav používám vždy sériové svitkové kondenzátory a sestavuji součástky jako párové. To znamená v levé i pravé soustavě jsou součástky stejného typu s prakticky totožnými vlastnostmi.

Při sestavování nové výhybky vycházím z proměřených součástek a fyzikálních charakteristik reproduktorů. Dle vypočítaných hodnot nejprve sestavím simulovanou výhybku (mimo ozvučnici). Tady mně musí trošku pomoci výpočetní program, protože zejména kondenzátory mají určité neměnné hodnoty a tomu je nutné výpočet přizpůsobit. Hodnoty cívek jdou měnit prakticky neomezeně. Po simulovaném sestavení výhybky ji propojím s reproduktory a spustím rozehrávací program. Obvykle již po několika hodinách je možné posoudit návrh z hlediska poslechu. Nejčastěji se projeví rozdílné citlivosti reproduktorů a potom případné nedostatky ve frekvenčních charakteristikách. Pokud sám navrhuji měniče, tak usiluji o to, aby po sestavení nebylo nutné snižovat citlivost reproduktorů a aby se propojením eliminovaly nedostatky v charakteristikách. Finálně se to projeví velmi příjemným poslechem. Když zjistím, že simulace je úspěšná a poslech vyhovující, tak dle simulace sestavím ekvivalentní výhybku, která bude umístěna uvnitř soustavy. Po složení soustavy je opět zahájeno rozehrávání a je nutné sledovat soustavu poměrně dlouhou dobu (alespoň týden hraní). Vlastnosti soustavy se vždy nějak s časem mění a to obvykle k lepšímu. Kouzlit jde také s materiálem na zatlumením ozvučnice. Jedná se o dost podceňovaný problém. V případě, že se zjistí odchylky v kmitočtové charakteristice, je např. možné změnit dělící kmitočty, aby se eliminovaly kladné či záporné odchylky v kmitočtové charakteristice, nebo použít jiné vhodnější měniče. Pozitivní zkušenost při rekonstrukcích je, že výrobci obvykle osazují soustavy měniči, které se k sobě celkem dobře hodí a není nutné provádět zásadní změny nebo úpravy.

Pokud výrobce u soustav neinstaloval basreflexový nátrubek je sporné, zda by se měl instalovat při opravě nebo rekonstrukci. Existuje řada postupů, jak zlepšit zvuk nízkých kmitočtů i u uzavřené ozvučnice. Umístění nátrubku by teoreticky bylo možné, kdyby k basovému měniči byly k dispozici potřebné fyzikální charakteristiky. Soustavy s uzavřenou ozvučnicí mají vždy menší zkreslení na nízkých kmitočtech, ale basy se mohou zdát oslabené. Instalaci basreflexového nátrubku je možné uskutečnit, když v rámci rekonstrukce bude instalován nový basový měnič, který dle fyzikálních vlastností je do takové ozvučnice vhodný. Pokud výrobce neinstaloval basreflexový nátrubek, tak je možné očekávat, že tento měnič je vhodný pouze do uzavřené ozvučnice. Dobře naladěný basreflex navodí příjemný poslech nízkých kmitočtů, za cenu jistého malého zkreslení, které vyvolá vlastně pocit kvalitního prostorového poslechu na nízkých kmitočtech.

Obvyklé první kriterium je asi kam s nimi. Tento způsob výběru bych si ale dovolil považovat za nejnešťastnější, protože pokud budu chtít mít alespoň trošku slušný poslech, tak soustavy musím umístit dle pravidel, které udává výrobce. Pokud tato (obecná) pravidla nedodržíme, poslech je znehodnocený a vlastně se tím posouváme s poslechem o cenovou kategorii dolů přesto, že jsme zaplatili cenu vyšší. Stereofonní poslech není pro legraci, prostě jak nám životní zkušenosti často dávají znát, fyzikální (akustické) zákony platí vždy a nelze je měnit nebo obcházet. Moje zkušenost je, že méně zasvěcení zákazníci obvykle chtějí umisťovat soustavy do různých nesmyslných míst, ale poté co jsou účastníky kvalitního poslechu, tak kvalitní poslech chtějí vnímat vždy naplno.

Druhá otázka je, jak veliké soustavy koupit. Když budeme chtít koupit nějaké soustavy, tak bychom měly počítat s tím, že interiér přiměřeně přizpůsobíme poslechu. Při dnešní poměrně slušné kvalitě i ne příliš drahých měničů je možné říci, že objem soustav je úměrný tomu, jak hluboké kmitočty bude soustava kvalitně přenášet. Když na zesilovači zmáčkneme tlačítko loudness a otočíme korekcí hloubek na maximum, nebo zvolíme nějakou výrazně basovou ekvalizaci, tak nám to bude nějak basovat i u malých soustav. K tomuto postupu je nutné vědět, že se nám takto podařilo zesílit jenom určitou část basového spektra. Tím přehlušíme jiné detaily, které se v této oblasti nachází. Výsledek je ten, že nám bedničky pěkně duní, ale to co je v původní nahrávce slyšíme jen částečně. Velmi slušný poslech dolní části zvukového spektra je možné zajistit soustavami o objemu 30 až 40 litrů. V případě, že chceme mít dobrý poslech i z malých soustav, měli bychom jít s kupní cenou nahoru. Malé vysoce kvalitní měniče nezahrají nízké kmitočty, ale všechny detaily příjemně naznačí (oslabeně). Kvalita přenosu středních a vysokých kmitočtů je v podstatě úměrná ceně měničů (a stavu výhybky!). Zjednodušeně řečeno, u nových soustav nad 5 tisíc korun se nenachází špatné soustavy, liší se jenom mírně v zabarvení některých částí zvukového spektra a nad deset tisíc již kupujete značky, které se vzájemně liší jen v nepatrných detailech a závady při poslechu by být neměly.

Výkonem reproduktorů se zabývám i v jiném článku. Výkon reproduktoru roste především s plochou membrány. Výkon je možné zvyšovat také intenzitou magnetického obvodu, ve kterém je umístěna cívka. Ale to je nákladnější postup. Protože je nutné zvětšit velikost magnetu, zužuje se mezera v magnetickém obvodu rovněž, a tím rostou mechanické nároky na měnič, což je dražší postup než zvětšení membrány. Velké membrány vyžadují větší ozvučnici, a tak je tu potřeba najít určitý kompromis. Pro běžný domácí poslech postačí basový reproduktor s průměrem membrány do osmi palců.

Zapojení do akustického řetězce: při instalaci je nutné dát pozor na správnou polaritu. Terminály na zesilovači i ozvučnicích bývají označeny, obvykle tzv. plus je vyznačen červeně, a tak spojíme soustavy se zesilovačem. Dříve se doporučovalo odzkoušet polaritu basových reproduktorů pomocí 1,5 V baterie: v případě, že připojíme plus baterie k plus na terminálu u ozvučnice by se měla membrána basového reproduktoru vychýlit dopředu. Nyní jsou dodávány různé testovací programy např. Dexon je dodával na trh na CD. Dotýkání se membrán rukou nebo čímkoliv jiným se nedoporučuje. U kvalitních měničů je mezera mezi štěrbinou v magnetickém obvodu a cívkou velká jen setiny milimetrů a mohlo by dojít k vychýlení a poškození vzájemným kontaktem. Prach odstraníme jemným štětcem tak, že ho opatrně smeteme do vysavače. Přímé osávání membrány by mohlo být to poslední, co jsme s reproduktorem dělali.

Moderní měniče jsou stavěny na trvalý provoz a čím déle hrají, tím hrají lépe. Provoz při hlasitosti, která reproduktory nepoškozuje, zvuk soustavy obvykle zlepšuje. Dokonce u některých značek bych doporučoval opakované rozehrávání programem (bílé, růžové šumy a různé dunění a šramocení), protože po nějakém čase některé měniče „vadnou“ a potřebují prostě rozcvičit. Nebo si doma udělat občas hlasitou disko-(roko nebo tak)-téku. Na druhou stranu bychom neměly reproduktory přetěžovat. Není těžké pozorovat, že reproduktor při hlasité reprodukci slyšitelně zkresluje. To bývá obvykle signál, že se s vámi loučí. Pokud to zcela nepřepálíte, tak to obvykle chvíli trvá, než se cívka reproduktoru ohřeje. To je čas pro Vás, abyste hlasitost rychle snížili.

S nehranými reproduktory je nutné zacházet šetrně. V komerčně vyráběných soustavách jsou vždy reproduktory, které ještě nehrály nebo jenom málo. Zpočátku hrajte jen na střední hlasitost (cca 20 hod) nebo jej zatěžujte jen krátce. Nerozehraný měnič se chová jako přetížený motor. Delším hraním se závěsy rozhýbávají, a tím se reproduktor dostává do kondice. Rozehrávání je individuální, ale obvykle to trvá stovky hodin, než je měnič rozehraný. Četl jsem o měničích, které se od počátku chovaly jako rozehrané, ale ty se nacházely v cenových relacích od 20 tisíc Kč za měnič. Levnější je tedy soustavy pečlivě rozehrát.

Hoďas